14. 6. 1904 – 4. 7. 1979
Mezi významné osobnosti protinacistického odboje ve Velké Chuchli bezesporu patřil i Jindřich Stodola, jenž se narodil 14. června 1904 v Lísku na Vysočině v rodině hraběcího hajného. V roce 1925 v Hranicích úspěšně absolvoval vojenskou akademii a s hodností poručíka tak začal svoji vojenskou kariéru. V následujícím roce absolvoval ještě v Milovicích důstojnický kurz, za což získal hodnost nadporučíka. Poté již působil u 14. pěšího pluku v Prešově, v 11. divizi a ve 32. pěším pluku v Košících, kde byl v roce 1934 povýšen na kapitána.
V roce 1936 začal v Praze studovat válečnou školu a tak se s rodinou přestěhoval do Prahy, konkrétně potom do Velké Chuchle. I zde se několikrát stěhoval. Nejprve bydlel v domě čp. 253, poté od roku 1939 v čp. 297, dále od roku 1947 v čp. 200 a nakonec od roku 1959 v čp. 239.
Období protektorátu a okupace ho zastihlo jako aktivního účastníka odboje, a to ve známé vojenské skupině „Obrana národa“. Jeho profesní život se ale zcela změnil. hned v roce 1939 byl z armády propuštěn a místo našel v redakci „Českého slova“ jako cenzor. Zde, podle lidového rčení „pod svícnem bývá tma“, psal po uzávěrce novin, pod pseudonymem Čechoslovák Josef Novák, sarkastické dopisy do redakcí různých novin zrádcům národa Moravcovi a Wernerovi. V roce 1944 byl z redakce propuštěn, ale v odbojové činnosti pokračoval i jako dělník u zlíchovské uhlířské firmy Vondruška. Sám na toto období v šedesátých letech vzpomínal: „… Po porážce Francie i ostatních německých válečných úspěších v letech 1940–1942 upadalo hodně našich lidí do pesimismu až beznaděje. Na druhé straně bylo bohudík také mnoho optimistů, kteří ani v nejpohnutějších válečných dobách neztratili nic z pevné víry ve vítězství svobody nad fašismem. To, že jsem se rozhodl k sepisování letáčků a korespondence, vyvěralo také z této víry.“
Když v roce 1945 začalo v Praze květnové povstání Jindřich Stodola se do něj okamžitě aktivně zapojil. Konečně měl možnost zúročit svoji vojenskou praxi. Okamžitě začal pracovat v Revolučním národním výboru, a to ve funkci vedoucího vojenské skupiny. Takto se zúčastnil téměř všech vojenských operací v prostoru Velké Chuchle, ať už se jednalo o stavbu barikád, pomoc Vlasovců, boj u Waltrovy zahrady nebo dny německé okupace Velké Chuchle 8. a 9. května.
Jeho vyprávění, které se v materiálech dnes již neexistující místní organizace Svazu protifašistických bojovníků čistě náhodou zachovalo, je patrně tím nejúplnějším a nejpřesnějším, co z té doby o dění v Chuchli existuje.
Za vše, co během okupace pro svoji vlast a obec Jindřich Stodola udělal byl později vyznamenán. Nejprve to bylo 5. května 1946, kdy za účast v pražském povstání mu prezident republiky Edvard Beneš udělil medaili „Za chrabrost“ a 25. října, téhož roku mu bylo za protifašistický odboj uděleno „Pochvalné uznání IV. stupně“.
Po válce mu nastaly zlaté čase, konečně se mohl vrátit k tomu co měl rád – do armády. Nejprve, již v hodnosti podplukovníka pracoval na velitelství I. armádního sboru a později na ministerstvu národní obrany a v generálním štábu. Pak ale přišel rok 1948 a tím také definitivní konec vojenské kariéry Jindřicha Stodoly. V březnu 1949 byl v Reicinově procesu obviněn a později na jeden a půl roku odsouzen do vězení v Jáchymově. Po návratu domů nastoupil jako dělník k firmě Baraba, která stavěla tunel v Malé Chuchli. Když byla tato stavba v roce 1955 dokončena, získal místo dělníka údržby kolejí ČSD, odkud později, v roce 1964 odešel do důchodu.
Na poslední léta života svého otce vzpomíná jeho syn Milan Stodola: „Po celou dobu po roce 1951 byl aktivním členem Svazu protifašistických bojovníků ve Velké Chuchli, pečlivě si uschovával svoje projevy pro veřejnost při příležitostech výročí květnové revoluce. Rád pracoval na zahradě. Nejprve na políčku v Libři, později od roku 1958 na parcele na Hvězdárně a nakonec v Radotíně. V Chuchli byl členem spolku zahrádkářů, zejména dobré úspěchy měl v pěstování broskvoní.“
V roce 1968 se Jindřich Stodola dočkal rehabilitace a v roce 1991 byl in memoriam povýšen na plukovníka. Vojenské penze se ale již nedočkal, neboť 4. července 1979 v Radotíně, kde strávil poslední čtyři roky svého života zemřel.