Pacoldova vápenka

Když se řekne Velká Chuchle, každému se hned vybaví koně a s nimi i dostihové závodiště. Přitom, málokdo ví, že na druhé straně této městské části, je zde dochována technická památka přímo světového významu, která pamatuje zašlé časy zdejší těžby vápence. Jedná se o Pacoldovu vápenku, ve své době obvyklé příslušenství vápencového lomu, která zde stojí dodnes v úvoze silnice do Slivence, v místě zvaném Přídolí nebo také V dolích.

Podle historických pramenů se zde kámen těžil již v 15. století. Tehdy se po Vltavě dovážel do Prahy, a to hlavně pro vznikající stavby.

O několik století později se tady již lámal dlažební kámen pro tzv. pražskou mozaiku, dále pak i vápenec a dolomit, suroviny, důležité pro výrobu zdejšího vápna, které mělo výbornou pověst. V 18. století se dokonce vyváželo do Itálie, a to pod obchodním názvem „pasta di Praga“.

Vápenka je složena ze dvou dvojáků tzv. Pacoldovek, tj. vedle sebe postavených dvojitých šachtových pecí. Vápenec se do nich navážel shora po dřevěné lávce, která se již do dnešní doby nezachovala.

Vápenka pochází z období, kdy šachtové pece byly podobné pecím železářským a definitivně překonaly dosavadní techniky pálení vápna v jámových pecích a vápenických milířích. Ve své době to byl významný vynález, jehož autorem byl profesor pozemního stavitelství a rektor české techniky Jiří Pacold (1834 až 1907). Hlavní pokrok byl v tom, že tato technologie nevyžadovala vytříděný vápenec.

I když přesná podoba této konkrétní stavby není známá, dá se soudit, že vznikla ve třetí čtvrtině 19. století, neboť výstavba Pacoldových pecí byla v roce 1880 zastavena, aby je nahradila vápenka kruhová. Jenom pro zajímavost, první byla do provozu uvedena v Hlubočepích a vlastnil ji rolník Kukla.

Pacoldova vápenka

Podle zachovaných zpráv je ale jisté, že v roce 1898 byla zdejší Pacaldova vápenka v provozu. Během 1. světové války se zastavila a její provoz byl zásluhou obchodníka Šurana obnoven až v roce 1935.

Na to, jak se zde tehdy pracovalo vzpomínal, v roce 1982 tehdejší topič František Babička. „Pálit vápno jsem se naučil u pana Nedvěda v Hlubočepích. Tehdy tři druhy kamene – vápenec černý, tvrdý a saturační lámalo šest dělníků, k pecím se pak kámen dopravoval úzkokolejnou drahou. U pecí vždy ve třech směnách pracovali topič a nahazovač kamene, tedy celkem tam bylo šest lidí. Denně se vyrobilo 60 – 100q vápna, které se vytahovalo z pece vždy v 6, 12 a 18 hodin. Na jeden tah se spotřebovalo 15 – 16 q hnědého uhlí, které se dováželo z dolu Hedvika u Mostu. Hotové vápno se dále autem rozváželo přímo na pražské stavby nebo na nádraží a odtamtud rovnou k zákazníkovi. V roce 1938 byl zdejší provoz zastaven, snad proto, že hlubočepská vápenka, kde byla „kruhovka“ vytápěná mourem,  byla levnější. Nějakou dobu se potom ještě přechodně pálilo ve staré cihlářské peci v obci.“

Po roce 1948 přešel celý objekt včetně pozemků do rukou státu. Časem, vlivem neujasněných majetkových poměrů mezi ejpovickými Rudnými doly a Ústavem pro výzkum rud, který chtěl vše dokonce zbourat, začala vápenka chátrat. Jediní, kdo ji ještě využívali byli filmaři z nedalekých barrandovských ateliérů. Ti zde kupodivu natáčeli hlavně komedie a pak také detektivky. Za všechny filmy, které v této oblasti vznikly jmenujme alespoň z šedesátých let 20. století Přísně tajné premiéry režiséra Martina Friče, s herci Jiřinou Bohdalovou, Vladimírem Menšíkem, Milošem Kopeckým, Čestmírem Řandou, Ladislavem Jakimem atd.

V roce 1966 byla Pacoldova vápenka prohlášena technickou památkou. Její stav ale již nebyl vůbec dobrý. Povětrnostní vlivy způsobily, že dokonce došlo k částečnému zborcení zdí a vápenka musela být stažena kovovými pásy. Na jejím neutěšeném stavu se z nevědomosti podepsali i samotní občané Velké Chuchle, kteří v jedné její části vytvořili skladiště a někteří nenechavci z jednoho komína vybourali část vzácné šamotové vyzdívky.

Koncem sedmdesátých let rozhodnutím památkových úřadů připadla vápenka do správy ONV Praha 5, jemuž bylo zároveň uloženo, aby zajistil její opravu, a to dokonce takovou, aby se v ní opět mohlo začít pálit vápno pro speciální struktury, které by se využívaly k rekonstrukcím historických objektů. Proti tomu ale bylo tehdejší vedení MNV Velká Chuchle, které poukazovalo na životní prostředí v obci, která tehdy již dost trpěla exhalacemi z radotínské cementárny.

Dalším pokus o záchranu této významné historické památky byl potom v druhé polovině osmdesátých let. Podnět k tomu dali pracovníci Sekce ochrany průmyslového dědictví při národním technickém muzeu. Studie na opravu, které zároveň řešily budoucí zasazení vápenky do krajiny, zpracovali pod vedením ing. arch. Tomáše Šenbergra  na jeho seminářích studenti ČVUT. V té době dokonce byly vyčleněny i určité prostředky na základní konzervaci vápenky. Rokem 1989 všechny tyto pokusy Národního technického muzea skončily, a tak jediné co se podařilo, bylo oplocení pozemku, neboť zde koncem osmdesátých let opět začali natáčet filmaři.

Nakonec se ale přeci jen vše v dobré obrátilo. V rámci restitučního řízení byla Pacoldova vápenka vrácena potomku původního majitele Vladimíru Jahnovi, kterému se v letech 2003 až 2005 podařilo pomocí grantů pražského magistrátu vápenku zrekonstruovat. Areál vápenky je dnes nepřístupný. Tuto pozoruhodnou stavbu lze z povzdálí sledovat jako sochu v krajině.

Pacoldova vápenka – pohled z Homolky (9. 5. 2008)