V 19. století patřily již obě Chuchle mezi vyhlášená výletní místa, a to i přesto, že v té době byla již léčivost pramene značně zpochybněna.

16. dubna 1801 podepsali za obě Chuchle na Zbraslavi Raabizační smlouvu rychtář Václav Ouřada a sousedi Anton Mašek a Franz Kotek. Mezi majiteli chuchelských lázní v té době začalo období střídání. Ti co lázně získali do svého majetku, velmi brzy zjistili, že jejich provoz není zrovna výhodný a rychle se jich proto zbavovali. V témže roce je J. V. Nedbal odkázal svému synovi Matějovi a manželce, kteří je okamžitě obratem prodali za 15 000 zlatých rychtáři Ouřadovi. Ani on si je dlouho nenechal, hned následující rok je prodal za 16 400 zlatých Franz Karl Potscherovi z Prahy. V roce 1806 se však po soudním sporu opět dostaly do rychtářových rukou s tím, že po jeho smrti, v roce 1810 je od dědiců za 19 000 zlatých koupil zemský advokát JUDr. Anton Pavlovský.

V roce 1815 byla v Malé Chuchli otevřena dvoutřídní škola a o rok později byl na žádost obyvatel z obou osad do Chuchle vyslán páter Josef Job, jenž zadarmo bydlel v lázních. Tento páter zde vyučoval náboženství a sloužil pro lázeňské hosty i obyvatele v kostele Panny Marie mše svaté. V témže roce byl rovněž přesunut hřbitov od dolního kostela k hornímu.

V roce 1820 koupil lázně guberniální rada MUDr. Josef Rottenberger. Lázně tehdy tvořily křesťanské  a židovské lázně (Saalhaus), dále k nim patřily obytné a hospodářské budovy, pole, louky a dobytek. Za to vše musel majitel platit zbraslavské vrchnosti roční taxu za víno, lázeňský a pozemkový poplatek a hudebné. Osvobozen byl od poplatků za pivo a kořalku, které však musel odebírat pouze ze Zbraslavi. Sklady potravin pro lázeňské potřeby byly v uměle vyražených chodbách do skály. Lázeňské místnosti byly v zadní části budovy, kam se voda sváděla přes ohřívaný kotel dřevěnými později pak měděnými trubkami. Pro lepší manipulaci s vodou bylo rameno potoka svedeno šachtou do budovy, odkud se voda nabírala z chodby a v prostoru nad kostelem se znovu spojovalo s původním řečištěm. Dnes již z těchto technických zajímavostí nic nezbylo, protože celý prostor nad kostelem byl ještě v 19. století zavezen vysokým náspem a budova starých lázní prošla zejména v poslední době modernizační přestavbou.

Chuchle jako dvě venkovská sídla začínali objevovat nejen pacienti, ale i první turisté, umělci a novináři. Časopis Hyllos v roce 1820 např. napsal: „Mezi pověstnými léčivými prameny Čech zasluhuje povšimnutí také v Chuchli prýštící železitý pramen, jednak pro jeho již na mnohém nemocném prokázanou léčivou sílu, jednak dle své příjemné polohy.“

V roce 1827 pronajímá Dr. Rottenberger lázně manželům Rollovým. Roku 1825 zbraslavské panství kupuje v dražbě bavorský kníže Bedřich Oettingen Wallerstein a o pět let později za 8800 zlatých i chuchelské lázně.

Bedřich Oettingen Wallerstein byl velmi podnikavým šlechticem. Chuchelské lázně sám neprovozoval, pouze je dále pronajímal. Nájemci byli např. Josef Rak (1838) nebo Julie Majerová (1843–1845). V té době v lázních působil lékař placený majitelem panství, který se staral o pacienty a uplatňoval i nové poznatky v lázeňství.

V roce 1840 byly postaveny u potoka „nové lázně“ (dnešní čp. 44), které tehdy byly označovány jako „Kaltwasserheiilanstalt“ – léčebný ústav chladnou vodou.

V roce 1845 byly chuchelské lázně pronajaty Ferdinandu Eckertovi. V té době areál tvořily tři budovy – lázeňský hostinec, staré lázně a nové lázně, před nimiž bylo místo pro fiakr a šest stolů s lavicemi.

Podle tehdejšího topografického popisu zbraslavského panství se v těchto letech většina místních obyvatel živila lámáním kamene ve vápencových skalách, kvetl zde také obchod s potravinami a ovocem, neboť v obou Chuchlích bylo množství zahrad. Malá Chuchle byla rovněž oblíbeným výletním místem, kam se jezdilo za deset krejcarů drožkou od Újezdské brány na Smíchově a zpátky lodičkou k Vyšehradu.

Stav obou obcí charakterizují mapy tzv. Stabilního katastru z roku 1841.

V roce 1848 bylo zrušeno poddanství. V padesátých letech bylo na základě ústavy a zákona o obcích z roku 1849 ustanoveno ve Velké Chuchli poprvé obecní zastupitelstvo. Prvním starostou se stal Jan Ouřada.

Úzká a hrbolatá cesta, vylámaná Francouzi v polovině 18. století byla přeměněna roku 1833 na silnici, která byla ale při povodních častokrát poničena. Když se začala stavět železnice, byla tato silnice definitivně zničena.

V šedesátých letech 19. století se ve zdejším kraji začal rozvíjet i další způsob dopravy – železnice. A tak slavnostní otevření trati do Plzně proběhlo 14. července 1862 za účasti mnoha představitelů tehdejšího veřejného, kulturního a politického života. Tehdy vlak v Chuchli ještě nestavěl, ale hned další den byla Chuchle první zastávkou za Smíchovem. Že trať vedla přes Chuchli do Berouna, bylo zásluhou Františka Ladislava Riegera, který v roce 1853 vystoupil v „Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách“ s uvedeným návrhem. Dvakrát denně jezdily vlaky po jednokolejce v každém směru. Jízdné ze Smíchova do Malé Chuchle v III. třídě stálo 22 krejcarů. Jednopatrová budova zastávky byla ve směru od Smíchova nalevo (dosud stojí, slouží však jinému účelu).

V roce 1865 přibylo i spojení po vodě, a to parníky po řece Vltavě, které provozovala „Pražská společnost pro paroplavbu“. Lodě dopravovaly výletníky až do Štěchovic. V Malé Chuchli bylo přístaviště a z Malé Chuchle lázeňské se tak stala, i přesto, že léčivé účinky zdejší vody byly zpochybněny, Malá Chuchle výletní. Podle dochovaných záznamů je patrno, že v druhé polovině 19. století bylo v Malé Chuchli devět restaurací, z toho dvě zahradní. Nedaleko kostela sv. Jana Nepomuckého byla postavena lesní restaurace (dnes hájovna) a svůj vrchol prožíval i lázeňský hostinec. Na místě původního tanečního sálu byl postaven nový objekt zahradní restaurace s přízemní terasou a otevřenou lodžií pro posezení a v patře namísto hostinských pokojů byl přes celou délku stavby velký taneční sál. Majitelem hostince byl Jan Petráček a později pak Jan Čulík.

V roce 1869 byl v Malé Chuchli otevřen poštovní úřad. Roku 1872 do Velké Chuchle přesídlil zahradnický závod firmy Walter, který zaměstnával až šedesát zahradníků a byl největším svého druhu v celém Rakousko–Uhersku.

Chuchle nad Vltavou (Antonín Levý, 1870)

V r. 1881 se dnešní Malá Chuchle stala místem střetu německých a českých studentů. Tato bitka byla současníky označována jako „chuchelská řež“. Vyvolána byla spory při rozdělení Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze na část německou a českou a volbami do obchodní a živnostenské komory ve Vídni.

Přelom století byl ve znamení rozvoje říčních plováren na Vltavě, které byly povolovány pouze na letní měsíce, protože Vltava byla bez regulace a hrozilo, že zařízení plováren ohrozí mosty v Praze.

V Malé Chuchli, která byla díky výletnímu ruchu významnější, byla v té době dvojtřídní škola, vlaková zastávka, pošta a telegraf. Výstavba v Malé Chuchli se rozšiřovala podél zbraslavské silnice směrem na sever. Lázně v té době byly v majetku dr. Zavadila, příbuzného rodiny Čulíkovy a sloužily již jenom k celoročnímu pronájmu. Lázeňská funkce objektů tak zcela zanikla. Zbraslavské panství koupil v roce 1910 textilní magnát Cyril Bartoň z Dobenína, jenž byl velkým mecenášem a kromě jiného podporoval aktivity nejen místních spolků, církve, ale i obecních úřadů. Majitelem zbraslavského panství byl až do roku 1948.