V roce 1831 byl krátkou dobu v objektu mlýna v Malé Chuchli řepný cukrovar. Jednalo se o jeden z prvních cukrovarů na českém území. Jeho vznik souvisel s hospodářskou politikou majitele panství Oettingen Wallersteinaem. Zakladatelem zdejšího cukrovaru byl tehdejší řepný odborník Karl Weinrich. Vycházel z tzv. „německé školy“, podle níž měl k zařízení cukrovaru postačit malý kapitál, který by byl co nejdříve umořitelný. Prosazoval, aby technické zařízení bylo co nejjednodušší a domácími výrobci snadno vyrobitelné. Přestavba mlýna si vyžádala 26 572 zlatých a cukrovar měl ročně zpracovat 20 000 centnýřů (1120 t) řepy.

Vedoucím provozu byl další význačný cukrovarnický odborník a chemik Friedrich Kodweiss, jenž jako vzdělaný teoretik vhodně doplnil praktického a podnikavého Weinricha. Společně pak v chuchelském cukrovaru přicházeli na řadu zlepšení, která si nenechávali pro sebe, ale formou brožur vydávaných s podporou „Vlastenecko–hospodářské společnosti“ je šířili mezi další zájemce. Nejdůležitější z nich je patrně popis výroby cukru v Malé Chuchli (Kurzgefasste Beschreibung der Darstellung des Runkelrübenzuckers in der Fabrik zu Kuchle, 1834). Zde popsali svůj vynález, tzv. „českou práci“ – čištění řepné šťávy pomocí vápna v kombinaci s kyselinou sírovou. Ta spočívala v tom, že dělníci nejprve v neckách řepu ručně oprali košťaty a pak noži okrájeli zbytky listů a nahnilá místa. Dále řepu rozemleli na co nejjemnější kaši kruhadlem, které bylo v Chuchli poháněno vodním kolem. Kaši ženy balily do plachetek nebo plnily do pytlíků a ty pak kladly do ručních lisů a prokládaly rohožemi z vrbového proutí. Vylisovaná šťáva se louhovala v měděných kotlích nad otevřeným ohněm.

Potom se šťáva okyselila kyselinou sírovou (v poměru tři díly kyseliny ku tisíci dílům šťávy) a ještě za studena se přidala vápenná kaše (v poměru 25 dílů vápenné kaše ku tisíci dílům šťávy). Celá směs se promíchala a pod čeřícím kotlem se rozdělal oheň. Velmi důležité bylo přesně stanovit množství vápna potřebné k dokonalému pročištění šťávy. Dosud se to ve všech cukrovarech dělalo prostým nepřesným odhadem. Kodweiss s Weinrichem s úspěchem v Chuchli vyzkoušeli a aplikovali metodu reagenčních zkoušek, která umožnila přesně stanovit množství vápna. Zkouška se prováděla odebráním vzorku po přivedení kotle do varu. Pokud se vzorek  zakalil vápennou blanou, bylo vápna moc. Pokud nikoli, bylo nutno rozlišit, zda je vápna dostatek. Proto se do vzorku přidávalo vápenné mléko. Z vločkové usazeniny se pak dalo přesně usoudit, kolik vápna bylo nutno přidat. Šťáva byla poté zcezena a odpařena.  Protože obsahovala množství příměsí, musela být přefiltrována a zahuštěna. Samo zahuštění se provádělo na pánvích a v době, kdy neexistoval obyčejný teploměr mnoho záleželo na obsluze, která měla zajistit moment optimálního zahuštění, aby pozdější krystalizace surového cukru v homolových formách (kadlubech) dobře probíhala. Surový cukr většinou pak ještě procházel rafinací, avšak ta se v Chuchli již neprováděla.

Chuchelský cukrovar byl v provozu jen do roku 1834. Jak již bylo uvedeno, kruhadlo bylo poháněno vodním kolem, avšak přítok vody z Mariánskolázeňského potoka byl příliš malý a tak celkový nedostatek volného místa vedl v roce 1834 majitele panství k přestěhování cukrovaru na Zbraslav, do prostor nevyužitého pivovaru, kde existoval až do roku 1860.