Kino patřilo ve 20. století neodmyslitelně ke koloritu Velké Chuchle. Od roku 1926 do roku 1994 ho mělo možnost navštěvovat několik generací obyvatel.  V průběhu let neslo několik názvů: Bio Sokol, Kino Velká Chuchle nebo Kino Derby. Pamětníci si vzpomínají, že se nejprve promítalo v sále restaurace „U Tůmů.“

Vlastní sál kina se nacházel  od roku 1929  v centru obce, v domě tzv. činžáku (čp. 182, 192). Vstupovalo se do něj nejprve z domovní chodby přes prostor pokladny, v posledním období existence pak byl vybudován vstup směrem od potoka, za kterým vznikla šatna s pokladnou. Zvenčí po schůdkách vstupoval promítač do promítací kabiny. Kino nesloužilo jenom k promítání filmů, konala se zde také různá setkání a společenské akce.

Vzpomínka na 80. léta

Patřilo k místnímu folklóru, že potenciální diváci, vždy přicházeli ke kinu s tázavým pohledem. Bude se hrát? Nebude se hrát? Buď se nehrálo proto, že přetékala nedaleká odpadní jímka nebo byl nedostatek diváků. To však již zlatá éra chuchelského kina doznívala (největší návštěvnost totiž kino zaznamenalo v období od 30. do 60. let. 20. století). Vzpomínám na dětská představení, která se konala každý pátek od 17 hodin, na která jsme se všichni těšili. Vstupné činilo tehdy 1 Kčs a my jsme lízali plátno z první řady. Před představením jsme si nakoupili sladkosti u paní Holečkové v nedaleké cukrárně (oblíbené byly pendreky, lékorky, sladké suky).

Kino o svém programu informovalo vždy na vývěskách na domě, občas se program objevoval i v denním tisku (pravidelně pouze v Lidové demokracii a Večerní Praze). Filmy se posílaly jako spěšnina vlakem do stanice Praha – Radotín, kde je správce kina  pan Karel Hejda vždy vyzvedl a dovezl do Chuchle, po produkci je zase vezl nazpět. Odtud vlakem putovaly zpět do Prahy.

Větších změn doznalo kino na konci osmdesátých let minulého století, kdy byla provedena kompletní adaptace. Tehdy byl promítačem pan Rožánek. Opticky se kino zmenšilo, vstup z chodby byl zazděn, kancelář kina pronajata a nový vstup  byl tentokrát řešen zezadu ze dvora. Bylo vybudováno sociální zařízení i malá šatna. Kino bylo laděné do hnědé barvy, sedadla byla mnohem pohodlnější. V té době se ještě hrálo i čtyřikrát týdně. Filmy jako Vesničko má středisková nebo Slunce, seno… byly beznadějně vypr1odané. To se pak na dveřích zcela výjimečně objevila cedule „vyprodáno”.

Úpadek kina nastal po roce 1989, kdy došlo ke zlepšení příjmu televizního signálu a kvalitativnímu zlepšení televizních programů. (Nezájmu musela čelit ostatně i místní knihovna). K nezájmu diváků se připojily i zvýšené nároky ze strany distributora filmových kopií Lucernafilmu, který za zapůjčení kopie požadoval nehorázné poplatky. V roce 1993 zařadil Lucernafilm chuchelské kino do tzv. II. okruhu, čímž ho vlastně odsoudil k úplnému zániku, protože novinky se v Chuchli promítaly cca s 2-3 měsíčním zpožděním, což diváky zrovna nepřilákalo.

Situace dospěla tak daleko, že se vedoucí kina paní Jana Hejdová rozhodla v roce 1993 přerušit provoz kina od 1. května do 30. září. V době přestávky bylo kino uzavřeno, konaly se zde podle protokolů umístěných v archivu ÚMČ  pouze přednášky a semináře svědků Jehovových. Průměrná návštěvnost v této zkrácené sezóně činila 13 návštěvníků na představení.

31. května 1994 bylo místním zastupitelstvem rozhodnuto, že kino bude k 30. dubnu 1994 zrušeno, veškeré finanční prostředky i využitelné věci z kina převedeny na místní úřad. Posledním promítaným filmem se tak stal Bumerang (z produkce USA), promítaný 26. dubna 1994 (návštěva 9 diváků, tržba 162,- Kč).

Prostory sloužily potom ke komerčním prezentacím různých firem a někdy i osvětové činnosti. V roce 1995 se zde konala část oslav 50. výročí Pražského povstání (slavnostní projev starosty městské části Praha – Velká Chuchle Ing. Františka Lapáčka). Celý objekt byl vrácen v restituci, radnice odsud odstranila svůj majetek. Pak zde byl otevřen Billiard bar club, propojený s prostory bývalého řeznictví (a později obuvnictví) do ulice Starochuchelské, který nahradil Klub Jahoda, kde se scházela mládež. Později byly tyto prostory spojeny s vedlejší prodejnou – Večerkou a dodnes slouží jako sklad.

Promítačka MEOPTON 3, s technologií zvuku ARS 934 se zastavila. Už nikdy neuslyšíme její vrkot, praskání a stříbrné plátno zůstane pohaslé…