Když se 29. května 1938 konaly volby do obecního zastupitelstva, netušil Antonín Vokurka (4. 6. 1902 – 23. 5. 1984), co vše zažije a co jej v následujících dvaceti letech čeká. Zatím v těchto volbách bylo jeho jméno uvedeno jako první na kandidátní listině č. 7, místní organizace Československé strany národně socialistické, kde bylo napsáno, Antonín Vokurka, pošt. zřízenec, Velká Chuchle čp. 84.

Vztah k Československu, k Masarykovým a Benešovým ideálům, snad nejvíce charakterizuje jeho pozdější přihláška do Svazu bojovníků za svobodu, kde je zatržena kolonka „čs. dobrovolec na Slovensku“. Byl to odkaz na to, že Antonín Vokurka, se coby šestnáctiletý chlapec přihlásil do 2. československého pluku, v němž ve dnech 17. až 21. 12. 1918 bojoval na Slovensku proti Maďarům, kteří chtěli zabránit všem změnám při vzniku nové republiky a toužili zachovat celistvé území Horních Uher. Toto období zcela jistě velmi ovlivnilo jeho další smýšlení.

Vraťme se ale zpět, k již zmiňovanému období voleb v roce 1938. V té době byla již v celé republice stísněná atmosféra, z toho co  se dalo čekat. Samozřejmě, toto napětí se nevyhnulo ani Chuchli. Sudetoněmecký duch se šířil všude, vždyť i tady žili nacionalisté, zrádci republiky a fašisté. V obecních volbách, kterých se zúčastnilo nevídaných devět politických stran, zvítězili sociální demokraté, před národními socialisty a agrárníky. Starostou se stal po svém předchůdci Františku Kocourkovi Sociální demokrat Rudolf Langer. Antonín Vokurka byl jeho prvním náměstkem, jak se tehdy říkalo místostarostovi.

Poté, v naší zemi již následovaly pohnuté události: Mnichovská dohoda, abdikace prezidenta republiky a jeho odchod do emigrace, vznik 2. republiky. Tito události se v podstatě dotkly i Chuchle, neboť 25. února 1939, na schůzi obecního zastupitelstva se „vzhledem ke změněným poměrům politickým a ze zdravotních důvodů“ vzdal funkce starosty Rudolf Langer. Na jeho místo pochopitelně nastoupil první náměstek – Antonín Vokurka. Pak přišel 16. březen a zřízení protektorátu Čech a Moravy. Ten den, od 16. do 19. hodiny Chuchlí nepřetržitě projíždělo německé vojsko. Pro Antonína Vokurku, stejně jako pro většinu místních obyvatel, to byl zdrcující pohled. V těchto dnech, spolu s ostatními radními nepřetržitě držel službu na obecním úřadě. Jistě mu bylo všelijak, když viděl německé vojáky, kteří jeli Chuchlí ve svých vozech, které proti našim tehdejším předpisům řídili vpravo, když tu hulákali a nakupovali v místních potravinách, kde hlavně obdivovali, jak je zde vše pro ně velmi levné.

Již tehdy se rozhodl, že proti nespravedlnosti, bezpráví a zločinnému systému bude, seč budou jeho síly stačit, bojovat. Nakonec, jako poštovní úředník, měl k tomu i potřebné kontakty a předpoklady. Když byl později, 13. května 1939 zvolen chuchelským starostou, byl již pevně rozhodnut, že musí svoji funkci využít pro odbojovou činnost ve prospěch republiky. V té době situace v Chuchli nebyla příliš příznivá. Samozřejmě, že našel podporu u některých zastupitelů, kterým se se svými úmysly svěřil, ale coby starosta byl všem lidem příliš na očích a ne všichni mu fandili. Někteří chuchelští obyvatelé k němu pociťovali zášť, vždyť předně byl Čech a nikdy se netajil svými demokratickými názory a k obdivu všeho a všech, kteří v 1. republice tyto názory představovali. A tak postupně začala chodit nejprve na četnickou stanici, okresní úřad a později, když to nezabíralo dokonce i na Gestapo a říšskou kriminální policii řada udání. A tak, první zatčení a výslechy, které trvaly dva dny, na sebe nedaly dlouho čekat. Stalo se tak hned 28. října 1939, a to za účast na demonstraci za vznik republiky.

Z těchto i pozdějších let si Antonín Vokurka vše pečlivě zaznamenával. Jeho stručné zápisky o všem, co se v tehdejší Chuchli dělo, byly až donedávné doby zcela neznámé. Jejich význam tkví v tom, že reálně vypovídají o tehdejší situaci a jsou svědectvím o zapomenuté odvaze nejen Antonína Vokurky, ale i mnoha dalších Chucheláků. Na druhou stranu jsou i hrůzným svědectví o zdejších kolaborantech, o Češích, kteří se z touhy po osobním prospěchu vetřeli do přízně říšských a protektorátních úřadů. K nejběžnějším udáním patřilo to, že na úřadě se poslouchá zahraniční rozhlas, že starosta šíří ilegální tiskoviny, například „V boj“, že je spojen se zbraslavským a radotínským starostou, že organizuje sabotáže, ukrývá zbraně atd. Mnozí tito udavači ani nevěděli jak jsou blízko pravdě, neboť Antonín Vokurka skutečně patřil k ilegálním pracovníkům, a to do skupiny „Stráž Svobody“ a poštovní skupiny „OFFO“ při hlavní poště v Praze, v Jindřišské ulici, kde byl znám pod jménem Vokáč. Naštěstí většina těchto udání končila na četnické stanici, kde je četníci zamykaly do stolu a nijak neřešili. Zvrat nastal až  když se Gestapo dozvědělo o tom, že chuchelský starosta vyzvedával na úřadech značné množství poukázek na benzín, které posílal na východní Slovensko, partyzánské brigádě generála Luži. Tato událost je v chuchelských dějinách známá jako benzinová aféra. Jeho spolupracovníkem v ilegální činnosti byl Ladislav Vilímek, který o tom po válce uvedl: „Udavači, kteří poštvali Gestapo na Vokurku, si snad ani neuvědomili, jak dlouhá řada těch, kdož s Vokurkou spolupracovali, mohla padnout jako další oběť nacismu, kdyby Vokurka promluvil. … Sám nesl největší zodpovědnost za většinu lístků, sám nesl veškerou tíhu zodpovědnosti za celou akci a byl vzat Gestapem do vazby a později, jak se ukázalo, také odsouzen.“

Pro zajímavost, jedním z udavačů byl i majitel továrny na kompresory ing. B. Klauz, který Vokurku obvinil ze sabotáže. Stěžoval si, že starosta neudržuje cestu k jeho podniku a tím jej sabotuje, neboť „… podnik (je) pro brannost státu důležitý, vyřizující zakázky zvláštní důležitosti.“ Mimochodem kvůli podobným udáním byl Antonín Vokurka vyloučen i z místního Sboru dobrovolných hasičů, který v té době ovládali jeho úhlavní nepřátelé.

Předvolán na gestapo byl starosta několikrát a naprostou samozřejmostí při tom byly prohlídky jeho kanceláře a bytu. Je až s podivem, že se při nich nenašly nejen obecní kronika, ale ani legionářské památky, které před válkou pečlivě ukryl.

Postupně byl chuchelský starosta místními kolaboranty označen za škůdce německého národa a na základě toho byl obviněn z velezrady. V době stanného práva, 4. července 1942 byl opět zatčen. Tentokrát byl již Gestapem suspendován a zbaven místa na poště, čímž se celá jeho rodina ocitla bez finančních prostředků. Při vyšetřování byl surově ztýrán, byly mu vyraženy zuby, zlomena levá ruka a poškozena holení kost levé nohy. Za poslouchání cizího rozhlasu byl obviněn z velezrady, později se k tomu přidalo ještě přechovávání zbraní a ilegální činnost. Funkce starosty byl definitivně zbaven 31. ledna 1943, a to na základě rozhodnutí Zemského úřadu v Praze. Na jeho místo byl zvolen Josef Klán, jenž byl před válkou předním členem místní organizace agrární strany.

Po válce Antonín Vokurka na tuto dobu vzpomínal: „… Z důvodů, že moje vyšetřování a soudní řízení se dělo v době stanného práva, že budu souzen podle německých válečných zákonů a trestního práva a byla obava, že by mohl býti utracen lidský život, hlavně hrozilo nebezpečí pro mé spolupracovníky v ilegalitě, byla rodina nucena vzíti mě německé obhájce, kteří kořistili a požadovali peněžní obnosy.“

Vězněn byl na Pankráci, odkud byl později, jako politický vězeň převezen do německé věznice Sondergerichtu v Jihlavě, kde byl přidělen k Auskomandu, tj. trestnímu pracovnímu oddílu, na pilu firmy Offenböck.

Ani tady ale nezahálel. Spolu se svými spoluvězni založil odbojovou skupinu. Od civilních zaměstnanců pily získával informace z Londýna, různé letáky a jiné materiály.

Avšak prosinec 1943 se mu málem stal osudným. Hned v prvních dnech měsíce se na něj zřítil plný vagón klád. Tehdy utrpěl těžký otřes mozku a četná zranění. I přesto, že jeho zdravotní stav byl stále kritický, neopomněl na Štědrý večer před vězni vzpomenout na všechny umučené a vyzval ostatní k boji proti okupantům. Na závěr pak všichni zazpívali československou hymnu. Tento akt ale neušel Gestapu, a to mu trest hned zpřísnilo. Domů se dostal ve velmi vážném zdravotním stavu až koncem roku 1944. Poté, až do května 1945 se musel každých čtrnáct dnů hlásit na Gestapu v Bredovské ulici v Praze. Za tu dobu se hned zapojil do dalších ilegálních skupin například: Jar. Matějovského a Věrného psa.

Pražské povstání prožil Antonín Vokurka ve Velké Chuchli. I přesto, že měl velmi podlomené zdraví neváhal a okamžitě se se zbraní v ruce postavil na místních barikádách, kde svým dílem přispěl také k osvobození obce.

Je paradoxní, že nakonec ti, kteří na Antonína Vokurku donášeli za války Němcům, se ve spolupráci s dalšími zasloužili i o to, aby někdejší protektorátní starosta byl znovu uvězněn. Pravděpodobně se pro ně stal příliš nebezpečným, protože hned po válce chtěl, aby byli potrestáni. Bohužel pro něj, ale v té době byli jeho nepřátelé mocnější a tak hned v létě 1945 šel opět do vězení, kde byl až do října 1947 s tím, že kolaborace, z níž byl obviněn se nakonec neprokázala. Ani tento pobyt ve vezení mu na zdraví nepřidal. Domů přišel jako naprosto nervově zlomený člověk a s tuberkulózním nálezem. I přesto se ale snažil zapojit v oblasti, která mu byla velmi blízká a jíž zasvětil celý svůj život. Vstoupil do odbojové organizace, kde na okresní úrovni pracoval jako sociální referent.

Tehdy ještě nevěděl, že to nejhorší ho teprve čeká. O události, která se odehrála v prosinci 1953 vypovídá kopie žádosti o propuštění, kterou jeho syn adresoval prezidentu republiky Antonínu Zápotockému. „… Po příchodu ze školy, dne 6. prosince 1953 nalezl jsem byt uzavřen a po otevření měl jsem na stole sdělení, že u nás byla provedena prohlídka orgány StB.“

Tento den byl Antonín Vokurka umístěn do vyšetřovací vazby, o čemž po třech dnech rodinu informoval náčelník krajské správy StB.Ve vazbě byl veden pod číslem 807 a rodina mu mohla jednou měsíčně posílat peníze a dopis. Domů byl propuštěn koncem května 1954 s tím, že v usnesení Krajské prokuratury Praha se píše „… obviněný obžaloby zproštěn.“

Tentokrát domů přišel již definitivně zdrcený člověk, který již v Chuchli dožil pouze poslední léta svého života. I přesto, že v posledních letech byl stále perzekuován, podařilo se mu během svého starostenství pro místní občany zařídit několik, velmi praktických věcí. Mezi ně bezesporu patří i to, že v roce 1940 zařídil, aby ve Velké Chuchli byla natrvalo otevřena železniční zastávka a to, že v témže roce zde také začala fungovat mateřská škola.

Je pohřbený na starém hřbitově ve Velké Chuchli, číslo hrobu 197..