31. ledna 1785 – 5. srpna 1845

I když slavná autorka „České  kuchařky“ Magdalena Dobromila Rettigová v Malé Chuchli dlouho nepobývala, přesto je tato obec s jejím životem úzce spojena.

Jak sama napsala ve svých vzpomínkách: „… Jednoho krásného podzimního dne udělali jsme si procházku do Chuchle, nedaleko Prahy. Bylo to u stříbropěnné Mariánské studně, kde jsme oba poznali, že vzájemné city, které jsme pořád nazývali přátelstvím, byly upřímnou láskou. Účelem procházky bylo najmout tam pokoj pro mého strýce, který tam chtěl strávit několik týdnů. Stěhovala jsem se tam se strýcem a pečovala jsem o něho. Rettig nás tam navštívil dvakrát a při jeho druhé návštěvě, když jsme se po obědě ubírali ke studánce, dala jsem mu slovo, že budu a zůstanu jeho až do smrti. Dala jsem mu sice slovo a měla jsem také pevnou vůli je držet, ale tušila jsem, že budu jistě muset podstoupit tuhý boj s matkou a se strýcem. Můj muž byl tenkrát malým úředníkem, věděla jsem, že mění nemá, já neměla také, a proto jsem mohla očekávat, že se mě budou klást v cestu obtíže, a když je všecky přemůžeme, že budeme bojovat s dalšími starostmi. Ale láska, ta pravá, věrná láska, kterou jsem jen k Rettigovi cítila a která byla založena na několikaletém přátelství a vzájemné úctě, ta se nestrachovala obtíží ani starostí a stavěla v mysli větrné zámky, jak to činí všichni zamilovaní. Ještě tentýž den šli jsme do Malé Chuchle, kam jsme byli pozváni na posvícení. Viděli jsme ve světnici tančící venkovany a jeden z nich, ve vysoké vydrovce s deseti červenými mašlemi, jak to tam nosili, se postavil přede mne a pravil, že si bude považovat za čest, když s ním půjdu tančit. Neměla jsem k tanci chuti, ale strýc si nepřál, abych mu odmítla. Tančila jsem tedy s tímto venkovským Herkulem několikrát dokola. Netančil ovšem nijak lehko; k tomu horká, těsná světnice, těžký tanečník a množství lidí, to vše způsobilo, že jsem se koupala v potu, když jsem musela nastoupit zpáteční cestu. Byl pěkný zářijový večer, když jsme kráčeli krásnými lukami podél Vltavy. Měsíc svítil svým nejkrásnějším leskem, a příjemný vánek províval mými loknami, proto jsem nesla klobouk v ruce, jednak abych se ochladila, jednak aby Rettig mohl bez překážky hledět do mých očí. Necítila jsem chlad, ani jsem nepomyslela, že by mně to mohlo ublížit. Již druhého dne jsem však pocítila následky své neopatrnosti; mohla jsem jen s námahou mluvit, měla jsem horečku a cítila jsem prudkou bolet na prsou. Po několika dnech jsme pak opustili Chuchli a já jsem si přinesla domů úporný a bolestný kašel.“

Tak skončil výlet „tajných snoubenců“ do Chuchle. Zdejší zásnuby potvrzuje také zdařilý akvarel právníka Jana Sudiprava Rettiga. Patrně se jedná o jeden z listů dnes již neexistujícího souboru kreseb zobrazujících Mariánský pramen v Malé Chuchli, který byl namalován nedlouho po popisované události. Pod kresbou je ještě autorem připsáno: „U téhož čistého praménku, kamenem stísněného – dliliť Jan a Magdalena v citu rovně tak čistém neporušené lásky, očekávajíce svatého sňatku a spojení srdcí svých navždycky. Stalo se, a Hymen požehnal jim. Kráčivše stezkou růžovou citili vonny ruže, cítili i trní jejich, více ale bodlačí neřestných bylin v světě. Přece však ostal jim pramínek onen vždy svatý a slavějí onu památku, věkem sešlou láskou však stálou co den sňatku, potud čerstvou. Dne zasnoubení v Praze 31. 1. 1808. Psáno L. P. 1828. Rettig.“

Na líci kresby je potom německy psáno: „Má přítelkyně! Až mi tě tvá vůle, štěstí nebo zlý osud jednou uloupí – ó pak pomysli na onu šťastnou hodinu u studánky a obnov si tuto vzpomínku na chvíle strávené v náručí štěstí.“