Zajímavé osudy potkaly většinu osobností, které v Chuchli žily nebo zde alespoň pobývaly. Ani v případě významného českého malíře Otakara Lebedy (1877–1901) tomu nebylo jinak. Chuchle je totiž spojena s jeho tragickým koncem života.

Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1892 u profesora J. Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho současník Alois Kalvoda o něm soudil, že: „byl plachý, proto i v sebe uzavřený, tento romantický hoch, černovlasý, s tajemným pohledem oka, zacloněného dlouhými řasami. Již  ve škole měl Lebeda mimořádné úspěchy.“

Jeho talent byl skutečně výrazný, spolu s dalšími žáky Mařákovy školy prožíval okouzlení dílem A. Chittussiho, v době, kdy se české krajinářství rozcházelo s popisným realismem a romantickým aranžováním přírodních motivů. Lebeda však představoval mezi svými vrstevníky výraznou individualitu, pracoval nejraději sám, nerušen, avšak, jak připomíná Kalvoda, „jeho oko vytěžilo z tajemných zákoutí přírody tolik krásy, že jsme bývali ohromeni.“

V období svých začátků jej přitahovaly zasmušilé motivy tůní a horských jezer, baladická a ponurá krajina. Ve svých deštivých náladách a líčení horského prostředí se vracel k realismu. Jeho obrazy Jezírko v horách a Vznik Bílého Labe jsou uloženy v Národní galerii. V pozdějším období byl již ovlivněn impresionismem, a to hlavně pod vlivem své cesty do Francie, kde také putoval po stopách oblíbeného Chittussiho. V té době se barvy jeho obrazů zjasnily, což je zejména patrné z obrazů, které maloval na bretaňském pobřeží. Vlivy exprese však stále převažovaly. Po návratu maloval hlavně v jižních Čechách, v okolí Bechyně. Mezi známá díla patří i jeho obraz železničního náspu v Malé Chuchli. Vrcholem jeho tvorby mohl snad být obraz „Bleskem zabitý,“ který maloval podle prožité prázdninové události kdesi na Chodsku. Zůstal však již nedokončen.

Zemřel 12. dubna 1901 a na závěr jeho života opět vzpomíná jeho přítel Alois Kalvoda:  „Odcházel od stolu tak klidně, že jsme si toho ani valně nevšimli. Za hodinu po svém odchodu stanul nad Chuchlí u lesa, kde se jeho mladé tělo skácelo mrtvo. Z rány proudila krev do trávy, v níž ukazovaly se první jarní květy. Jeho pravice nad jiné povolaná, aby vytvářela jedinečné harmonie barevných nálad, třímala zbraň, která ukončila jakousi nepřekonatelnou tíhu mladého nadějného života.“